Pod pojmem „turmalín“ se schovává skupina klencových borosilikátových minerálů známých svou rozmanitostí barev.

Zcela nejběžnější a nejrozšířenější skupinou turmalínů je skoryl, jehož černá barva je udávána obsahem Fe2+ v krystalické mřížce. Nejběžnější je hned z několika důvodů: 1. Jde o nejstabilnější formu turmalínu za běžných podmínek, 2. Železo je v zemské kůře oproti ostatním prvkům běžné a 3. Skoryl se vytváří ve velmi různorodých prostředích (vyskytuje se v granitech, pegmatitech, metamorfovaných sedimentárních horninách, ale třeba i v hydrotermálních žilách).

Druhou nejběžnější skupinou jsou hnědé dravity, jejichž barvu ovlivňuje přítomnost sodíku, hořčíku a hliníku v krystalické mřížce. Vyskytují se převážně v metamorfovaných sedimentárních horninách, serpentinitech a amfibolitech.

Oproti zmiňovaným skupinám jsou zdaleka nejoblíbenější barevné turmalíny patřící do skupiny elbaitů (běžné označení i pro zelené turmalíny). Barvu udává přítomnost vzácných stopových prvků v krystalické mřížce. Nejběžnější jsou odrůdy zelených turmalínů (elbait – Fe2+, Cr3+ a V3+), červených turmalínů (rubelit – Mn3+ ± Mn2+) a modrých turmalínů (indigolit – přechody mezi Fe2+ a Fe3+), vzácně do krystalových mřížek může vstupovat i měď (Cu2+) v tyrkysových turmalínech (paraiba).

Velmi vzácně může při růstu krystalu dojít ke změně chemického složení a mohou tak vznikat vícebarevné, melounové a „čepičkové“ (nejběžněji zeleno/modro/červené) turmalíny.